Kvůli nepovedené privatizaci jsme za tři roky přišli o 5,63 mld.

Z české vody jsou v posledních letech generovány bohaté zisky. Bohužel tyto zisky nejdou do modernizace infrastruktury, ale odtékají jako tučné dividendy do zahraničí. Namísto neviditelné ruky trhu teď nutně potřebujeme zásah transparentní ruky veřejného sektoru. 

ČESKÁ VODA V ZAHRANIČNÍCH RUKOU  

Každý rok přicházíme téměř o 2 miliardy korun kvůli odlivu kapitálu z vodárenských společností, které jsou dnes ve správě zahraničních subjektů. Za poslední rok to bylo 1,56 miliardy a v roce 2016 to bylo dokonce 2,14 miliard korun. Celkem v letech 2015 - 2017 odteklo 5,63 miliard! 

Dle vládní analýzy odlivu zisků je sektor vodárenství jedním ze sektorů s nejnižším podílem re-investic. Jinak řečeno, sektor vodárenství se zahraniční investoři snaží prostě vyždímat víc, než jiné sektory ekonomiky. Pouze jedna pětina všech zisků zůstává v Česku, a zbylých téměř 80% odtéká pryč. Za největší část je zodpovědná firma Veolia z Francie, kapitál ale odchází i do firem z Německa, Rakouska nebo Španělska.

VYDAŘENÝ PODNIKATELSKÝ PLÁN  

Jak je to možné? Všechno má kořeny v druhé polovině devadesátých let minulého století, kdy se vodárenské společnosti začaly privatizovat. V některých případech se jednalo přímo o prodej, ale ve většině případů se jednalo o smlouvy o dlouhodobém pronájmu. Systém dlouhodobého pronájmu je právě kamenem úrazu. Výsledkem totiž je, že zahraniční investoři můžou těžit z velkých zisků, ale neleží na nich hlavní odpovědnost za údržbu a modernizaci infrastruktury. Odpovědnost zůstává stále na bedrech měst a obcí. Jedná se o ukázkový případ privatizace zisků a zespolečenštění nákladů. 

CO JE A CO UŽ NENÍ FÉR  

Je pravda, že investoři přinesli potřebné know-how a zcela po právu si přejí, aby se jim vložené finance vrátily. Dle vládní analýzy se ale sektoru vodárenství vrátily počáteční vklady už více než dva a půl krát! Není divu, že se původní investice vrátily. Nejde o náhodu. Průměrná cena vodného a stočného se od roku 1999 do roku 2018 zvýšila o závratných 286%! Kdyby došlo k navrácení vodárenských společností do domácích rukou, mohla by cena vody výrazně klesnout. 

Dle Nadačního fondu Pravda o vodě se zisková marže zahraničních subjektů pohybuje mezi 30-40%. Tyto peníze by mohly zůstat v české ekonomice, buď v rukou lidí, nebo jako nové investice do infrastruktury. Na řádnou obnovu potrubí by dle předsedy Sdružení oboru vodovodů a kanalizací bylo potřeba až 20 miliard ročně. Realita je ale taková, že do obnovy se každý rok investuje jen 9 - 11 miliard korun. Investice by tedy měly být ideálně dvakrát tak velké.

KDO SE STALA CHYBA 

Přirozeným argumentem ve prospěch soukromých zahraničních investorů je fakt, že generovat zisk je jejich účelem. Chtít vydělat není zločin. Vždyť to přece museli být obecní nebo městští zastupitelé, kteří jim tuto velkorysou nabídku dali. Může se proto zdát, že k privatizaci vedly prostě chyby zvolených komunálních politiků, kteří příliš věřili samospásné síle volného trhu. Realita je ale mnohem horší. 

Dle Davida Ondráčka z Transparency International čelila města v 90. letech tlaku a projevila se i korupce. Někde dokonce jednání hraničilo s vyhrožováním. Kvůli privatizaci byla následně v několika městech podávána trestní oznámení. Například v krajském městě Zlíně byl dle soudu způsob privatizace "mimořádně nemravný" a neproběhl dle práva. K žádné nápravě však po verdiktu nedošlo.  

JAK Z TOHO VEN  

Sektor vodárenství je jiný, než ostatní. Tak jako si můžeme v obchodě vybrat mezi desítkami druhů jogurtů, je nepředstavitelné, že by nám do domu vedly desítky různých potrubí, ze kterých bychom mohli točit vodu podle aktuální ceny nebo kvality. Distribuce vody je z reálných důvodů vždy monopolní. A každý monopol má tendenci dodávat méně, než by mohl, a za vyšší cenu, než by mohl. 

Na takovou situaci se nabízí dvě řešení. Z úrovně centrální vlády by mohl být zřízen odpovídající regulační úřad pro dohled nad hospodařením s vodou. Takový úřad by mohl regulovat ceny tak, aby nevznikaly přemrštěné zisky a aby peníze zůstaly lidem. Druhou a možná i lepší variantou, je však navrácení do rukou municipalit. Některé z dlouhodobých smluv už se dnes chýlí ke konci. Spolu s tím se blíží nejlepší doba pro nápravu. 

Zastupitelstva měst a obcí už nesmí podlehnout tlaku investorů. Je čas to změnit. Pokud se to povede, samy obce si rozhodnou, jestli vloží zisky z vody do nových investic nebo jestli jednoduše sníží lidem cenu. Ať tak či onak, je jasné, že místo neviditelné ruky trhu, je teď zapotřebí léčba transparentní rukou veřejného sektoru.  

Další články na blogu NaRovinu:

Zdroje: