Volby a daně: proč některé strany mlčí a jiné mlží?

08.07.2021

Schodek státního rozpočtu se šplhá do rekordních výšek a ať už se po podzimních volbách sestaví jakákoliv vláda, bude nucena řešit daňovou problematiku. Některé strany ale přesto nejsou schopny otevřeně přiznat, jak chtějí státní zadlužení řešit. Co tedy můžeme čekat?

V roce 2020 dosáhl schodek státního rozpočtu rekordních 367 miliard. Byl to největší deficit od vzniku samostatného státu a vyšplhal se téměř na dvojnásobnou úroveň, než jaká byla při úderu velké finanční krize v roce 2009. Dluh, který se loni vytvořil je tak velký, že by pokryl čtvrtinu všech výdajů státního rozpočtu z roku předešlého. Na rok 2021 je plánováno dalších 500 miliard a průběžné plnění zveřejňované na webu Ministerstva financí ukazuje, že výsledný deficit může být letos dokonce ještě vyšší.

ROZPOČET JE NÁSTROJ, NE MORÁLNÍ ARBITR

Uvedená čísla mohou působit děsivě. Řada komentátorů je popisuje emotivně a používá nepodložené odhady typu, že jej budou splácet ještě "děti našich dětí", případně dokonce "vnuci našich vnuků". Naznačují tím, že se dopouštíme jakési dědičné křivdy, která bude snižovat životní úroveň příštích generací. Ale státní rozpočet není totéž, co rodinný rozpočet. Není otázkou morálky - je jednoduše jen nástrojem, který má plnit určité funkce. Koronavirová krize je toho příkladem.

Ačkoliv to může jít proti prvotní intuici - zvýšení státního dluhu v době krize je věc žádoucí, protože umožňuje zmírnit ekonomický cyklus i dopady na život běžných lidí. "Oblíbené" utahování opasků, ke kterému vyzývají i někteří z bývalých ministrů financí je ve skutečnosti tou nejhorší možnou reakcí, protože nemůže vést k ničemu jinému, než dalšímu prohlubování krize. Problémem státního rozpočtu není jednorázově vytvořený dluh, ale (ne)systémové změny daňového mixu, které zůstanou v platnosti i poté, co krize pomine.

Tou největší z nich je bezesporu zrušení superhrubé mzdy, které zvýšilo čisté příjmy především vysokopříjmovým vrstvám. Patří mezi ně ale také zrušení daně z nabytí nemovitosti nebo snížení spotřební daně na naftu. Tyto změny v součtu vychází český rozpočet každý rok asi na 150 miliard korun a to bez ohledu na to, zda bude krize přetrvávat, či nikoliv. A ať už si to strany a hnutí kandidující ve sněmovních volbách přiznají, nebo ne, tohle bude jedna z hlavních výzev, kterou budou nuceni řešit.

CO ČEKAT PO VOLBÁCH

Předvolební kampaň, která se už pomalu rozjíždí, to ale zatím moc nereflektuje. Je to pochopitelné. Daně jsou principu nepříjemné téma a málokdo chce riskovat pokles volebních preferencí. Existuje řada témat, která mobilizují mnohem lépe: osoba Andreje Babiše, vztahy s Evropou, Ruskem a Čínou, práva transgender osob či volební stálice v podobě migrantů nebo korupce. Abychom zjistili, co mají politická uskupení v plánu, je třeba nahlédnout hlouběji do předvolebních programů.

Dvě věci spojují programy všech stran: všechny se rostoucím zadlužením zabývají, ale nikdo už nechce sníženou daň z příjmu měnit. Co tedy navrhují dělat?

Nejpodrobnější popis poskytuje koalice Pirátů se STAN a po ní Sociální demokracie. Obě uskupení explicitně řeší výpadek příjmů způsobený provedenou daňovou reformou a navrhují řadu opatření pro doplnění zdrojů do státního rozpočtu. Opatření, které navrhují Piráti a Starostové, neslibují velké daňové výnosy, záleželo by ale na jejich specifickém nastavení, které už v programu není upřesněno. Naopak návrhy ČSSD mají potenciál pro mnohem vyšší daňový výnos a některé jsou dokonce uvedeny s konkrétními sazbami nebo podmínkami. Výraznější zvýšení příjmů státní kasy jde u Sociální demokracie ruku v ruce rozsáhlými výdajovými opatřeními, jako je zvýšení důchodů, platů státních zaměstnanců, zvýšení rodičovské nebo vládní podporou v oblasti bydlení.

Na opačném pólu stojí koalice ODS, TOP09 a KDU-ČSL spolu s SPD. Obě uskupení se velmi výrazně ohrazují proti zadlužování. SPOLU prosazuje zpřísnění rozpočtových pravidel a hovoří o výdajových omezeních, SPD chce "budoucnost bez dluhů" a zavedení ústavní dluhové brzdy. Ačkoliv je jejich rétorika ostřejší než u jiných stran a hnutí, tak co do návrhů na řešení jsou oba jejich programy skoupé. Koalice SPOLU nějaké návrhy předkládá, ale není jich mnoho. Program SPD dokonce nenavrhuje jediné opatření na zvýšení příjmů státního rozpočtu. Do očí bijící rozpor ale oběma zmiňovaným uskupením nebrání plánovat ještě další snižování daní na jiných místech a zároveň slibovat realizaci investic nebo výraznější podporu rodin.

"Nutně se pak vkrádá podezření, že konzervativní blok svou představu má, ale před uzavřením volebních místností se ji neodváží nahlas pojmenovat."

Ze stran a hnutí, které se v posledních volbách probojovaly do Poslanecké sněmovny ještě zbývá ANO 2011 a KSČM. Největší vládní strana ovšem zatím žádný program nepředstavila a tak není co analyzovat. Komunisté jsou o krok dál než premiérovo uskupení, protože na svém webu vyvěsili alespoň seznam pěti priorit. Ty už některá daňová opatření obsahují, jsou ale velmi obecná a neobsahují žádné bližší vysvětlení.

CO SI Z TOHO MÁ VZÍT VOLIČ

Proč některé strany nemají ambici nabídnout skutečný plán pro konsolidaci veřejných financí? Některé se možná spoléhají na to, že je nepotká vládní odpovědnost, jiné možná zase na to, že jejich voliči ve skutečnosti programy nečtou a vystačí si s líbivými hesly. Nic z toho ale nesedí na koalici SPOLU, která usiluje o post premiéra a svůj program bere alespoň navenek velmi vážně. Nutně se pak vkrádá podezření, že konzervativní blok svou představu má, ale před uzavřením volebních místností se jí neodváží nahlas pojmenovat.

Pokud bude chtít koalice vedená ODS dostát svému slovu o zastavení zadlužování má na stole zákonitě jen dvě možnosti: najít jiné příjmy, nebo cestu jak jinde snížit výdaje. V kontextu historie stran, které koalici tvoří, není moc těžké odhadnout do jakých oblastí by se mohlo zasahovat. Nelze vyloučit zvyšování spotřebních daní, nebo tlak na privatizaci veřejných služeb. Obojí by zákonitě dopadlo nejvíc na nejzranitelnější část populace. Skupiny obyvatel s nižšími výdělky odvádějí na spotřebních daních větší část příjmu než ostatní. Privatizace části školství nebo zdravotnictví by pak pro nízkopříjmové neznamenala vyšší kvalitu, ale pouze horší (pokud vůbec nějakou) dostupnost.

Pokud by se výše zmíněné domněnky potvrdily, znamenalo by to do určité míry návrat k politice vlády Petra Nečase, výhodné zejména pro majetnější a vysokopříjmové domácnosti. Usilovat o něco takového je v demokratické soutěži zcela legitimní. Politické kultuře ale nepřidává, když se o tom nehovoří otevřeně. Důležitá témata se pak mohou obloukem vyhnout společenské diskuzi a vrátit se do ní až po té, co bude vyhlášena důvěra nové vládě, která vzejde z podzimních voleb.



Další články na blogu NaRovinu:


Zdroje: