Garantovaná práce: lék na koronakrizi, o kterém vláda nemluví

Když vynecháme epidemii koronaviru a její zdravotní riziko jako takové, nejsilnějším tématem posledních měsíců je bezesporu řešení hospodářského propadu. Naše vláda je naštěstí dost chytrá, aby nedělala tupé rozpočtové škrty, ale zase ne dost na to, aby dokázala prostředky soustředit do oblastí, kde jsou skutečně zapotřebí.

TŘETÍ VELKÁ KRIZE

České vlády zpravidla na krize moc dobře reagovat neumí. Lépe řečeno, historicky dělají spíše opak toho, co by měly. Zatímco běžné doporučení radí v dobrých časech šetřit a v době propadu zase finance uvolnit, v Česku se často utahují opasky veřejných rozpočtů právě v dobách ekonomických propadů.

Výmluvnými příklady jsou dva velké úpadky, které Českou republiku od jejího vzniku zasáhly: měnová a hospodářská krize 1997 a finanční krize 2008. Jak vláda Václava Klause, tak o víc než deset let později vláda Petra Nečase, zvolily jako řešení fiskální restrikce. V obou případech byl následný propad delší a obnova pomalejší, než by bylo nutné. V letech 1997 a 1998 a následně 2012 a 2013 bylo Česko jedinou zemí v regionu, která byla v recesi.

V důsledku epidemie koronaviru stojí Česká republika na prahu třetí velké krize od svého vzniku. Současná vláda je naštěstí dost chytrá, aby staré chyby svých předchůdců neopakovala, na druhou stranu ale ukazuje výjimečnou neschopnost finance zacílit do potřebných míst.

BERÁNEK V KRABICI

Dnešní vláda se snaží do ekonomiky pumpovat peníze všemi možnými cestami. Někdy docela smysluplně, ale jindy naprosto katastrofálně. V rámci programu Antivirus se podnikům při splnění různých podmínek poskytuje příspěvek na mzdy, nebo se odpouští sociální odvody. O finanční kompenzace mohli zažádat živnostníci a po určitých porodních bolestech i dohodáři. To jsou rozumná opatření, která pomohou řadě firem i jejich zaměstnanců.

Méně pochopitelné je, že v situaci přehřátého trhu s bydlením se ruší daň z nabytí nemovitosti, nebo že v době klimatické krize vláda hovoří o snížení spotřební daně z nafty. Aby vláda podpořila hospodářský růst, rozhazuje peníze na všechny strany. A to dokonce včetně těch, kde je to vysloveně nežádoucí.

"Dnešní vláda se snaží do ekonomiky pumpovat peníze všemi možnými cestami. Někdy docela smysluplně, ale jindy naprosto katastrofálně. "

Zapomíná se, že růst HDP není cílem sám o sobě. Je ale pravda, že je jednoduché se za něj schovávat. Růst je totiž jako beránek v krabici: každý si za ním může představit, co chce. Efektivnější pomoc by ale měla být založená na jasném a transparentním vymezení toho, čeho chceme dosáhnout.

Pokud je pro vládu důležitější zabránit růstu nezaměstnanosti, než pomáhat spekulantům, není třeba rušit daň z nabytí nemovitosti. Jestli je pro vládu důležitější zabránit růstu chudoby, než podporovat nákladní dopravce, není nutné snižovat spotřební daň na naftu.

Pokud je cílem minimalizovat dopad na běžné lidi a ochránit ty nejzranitelnější, není třeba rozdávat na všechny strany, stačí správně a přesně zacílit pomoc.

ZAMĚSTNAVATEL POSLEDNÍ INSTANCE

Existuje cesta, jak odpovědět na krizi, pomoci ohroženým skupinám, a přitom nijak zvlášť nezatížit státní rozpočet. Není to žádná novinka. Už v polovině šedesátých let minulého století přišel americký postkeynesiánec Hyman Philip Minsky s brilantně jednoduchým řešením. Jeho nápad by v podstatě eliminoval veškerou nedobrovolnou nezaměstnanost a výrazně snížil chudobu.

Nazývá se "zaměstnavatel poslední instance" nebo také "program garantované práce". A nyní pro tento program nastal ten správný čas. Nevyžaduje velké zdroje a je schopen hojivým účinkem zacílit přesně tam, kde je to nejnutnější.
Nastavení programu je jednoduché: zaměstnání by dostal každý, kdo by o něj projevil zájem a práce by byla odměněna minimální mzdou. Tím se ovšem nemyslí pevně daná částka, ale pouze fakt, že tato mzda bude automaticky tvořit spodní hranici pro to, co lidé budou jako mzdu akceptovat, protože v rámci programu bude garantovaná.

Lidé by pracovali na lokálních, sociálních a environmentálních projektech, které by vybírali přímo obyvatelé místních komunit. V tomto kontextu se hovoří například o revitalizaci parků, úklidu krajiny, ale také o elektronizaci veřejných záznamů, asistenci seniorům v místě bydliště nebo výpomoci na klinikách a nemocnicích. Práci by poskytovala nově zřízená veřejná instituce, případně by se využilo stávajících struktur, jako jsou obecní a městské samosprávy. Zdroje na financování by však šly přímo ze státního rozpočtu.

EKONOMICKÝ ARGUMENT

Zavedení programu by přirozeně pomohlo především těm, kteří jsou dnes nezaměstnaností ohroženi nejvíce, tedy nízkopříjmové skupiny bez vyšší kvalifikace, žijící v chudých regionech. Ale nezůstalo by dlouho jen u nich. Tyto skupiny mají největší skon ke spotřebě, jinými slovy: dodatečný příjem by rychle utratily za akutně potřebné zboží a služby - a užitek z nových peněz by pronikal do dalších pater ekonomiky mnohem rychleji než dnes.

Nezaměstnanost s sebou nese řadu problémů a sociálně-patologických fenoménů, od ztráty pracovních návyků na jedné straně, až po alkoholismus či domácí násilí na straně druhé. Navrhovaný program by je mohl všechny minimalizovat a dopřát nemalé části naší společnosti důstojnější život.

"Program by nevyžadoval velké zdroje, ale přitom hojivým účinkem zacílil přesně tam, kde je to nejnutnější."

Garantovaná práce by ale blahodárně nepůsobila jen na samotnou skupinu nezaměstnaných, ale na celou populaci, jelikož by dala každému určitou minimální záruku do nejisté budoucnosti.

S pomocí veřejně dostupných dat ČSÚ a MPSV lze poměrně jednoduše spočítat, jaké by byly mzdové náklady v Česku, kdyby do programu hypoteticky vstoupili všichni nezaměstnaní, kteří se hlásili na úřadech práce mezi lety 1995 a 2018. Žádná tragédie by to nebyla. Náklady na jejich mzdy by představovaly jen na 0,99% HDP respektive 35,4 miliardy korun v průměru za rok.

V příkladech ale můžeme být i konkrétnější. I při zaměstnání téměř půl milionu lidí, kteří byli zapsáni na Úřadech práce v krizovém roce 2009 by vláda na jejich mzdy v programu garantované práce vydala jen 45,4 mld. korun. Pro představu: to je ani ne jedna desetina schodku, který je plánovaný pro letošní rok.

Fiskální expanze je správná volba pro časy krize, ale nepotřebujeme, aby vláda rozhazovala peníze jako večerníček papíry. Důležité je, aby byly finance směřovány do správných oblastí. Zaměstnavatel poslední instance, respektive program garantované práce, by mohl být jednou nejlepších možných odpovědí na současnou situaci.

Státní rozpočet by vyšel levně a přitom by měl obrovský potenciál eliminovat nedobrovolnou nezaměstnanost a redukovat chudobu i příjmovou nerovnost. Kromě toho by podpořil poptávku a peníze do něj investované by rychle protekly do všech částí ekonomiky. 

Naše epidemií zasažené hospodářství dnes právě takový lék potřebuje.

Další články na blogu:

Zdroje: